Jarda nám přečetl kousek ze starodávného dopisu. Dopis je starodávný, téma ale absolutně ne. Jak najít životní štěstí. Jak si užít život.
Milí přátelé, co si představíte pod slovem „užít si“? Já tedy něco jiného než nelhat, nezraňovat, dobré skutky a tak dále. Spíš „nevaž se, odvaž“ a „neřeš“ a budeš šťastný! Nemyslete si, že to lidem dřív jinak. Než „nevaž se, odvaž se“. Jen se užívalo poněkud poetičtější „ženy, víno, zpěv“. „Byl to milovník života – ženy, víno, zpěv, však víte…“ říká se třeba o umělci. To si představíme pod slovy „užít si a milovat život“.
Jenže ono nelze žít štěstí, bez vázání. Aniž by se člověk nechal ochočit a když ani nechce ochočovat nikoho druhého. Když se bojí pout. Touha po štěstí se změní jen na sprint za štěstím, za radostí – člověk natahuje ruku, aby ho zachytil, a zdá se mu, že ho na chvíli má, a ono zase propadne mezi prsty. Proto se honí dál a dál. A zpěv, který z této honby zaznívá má v sobě nehašenou žízeň po životě, po opravdové plné lásce k životu, kterou do něj ale nedokáže dostat. Plně milovat, opravdu si užít, mohu jen to, na čem mi záleží, píšou nám ze starověku.

Z toho všeho je jasné, že milovat život není snadné! Někdy ho nenávidíme a proklínáme ho. Nechceme ho. Někdy zas až strašně chceme. Ale neumíme to. A přitom milovat život je životně důležité! Ani známí a schopní lidé dneska i v minulosti často netuší, jak na to! Vzpomenete si na někoho, kdo si opravdu umí užít život? Já si vzpomenu třeba na Alberta Schweitzera, který pracoval jako lékař v Africe a vydělával na ni varhanními koncerty po západním světě, nebo třeba na Billa Wilsona, který učí, co je to láska a spravedlnost děti prostitutek a zlodějíčků v Bronxu. Obdivuju je, ale stejně mi nejde jednoduše to od nich okoukat. Naučili se milovat život z celého srdce, mysli a duše. Ze svého srdce, své mysli a své duše. Každý musíme ze svého. Zrealizovaná láska k životu se nedá prostě zkopírovat na harddisk našeho srdce, mysli a duše. Tu si musím hledat a ochutnávat a nechat ji proměňovat mé vlastní tělo.
Jenže kudy k ní?

Život je žízeň po životě. Víte, jak se řekne rusky život? Ano, žizn. V ruštině to i slyšíme. Život je žízeň. Ž-Í-Z-E-Ň. Slyšíte, jak to slovo zní vyprahle, hladově, suše v puse? Přes tuhle žízeň vede cesta.
-Jsme různí, i naše touhy se liší. Podle toho, co jsme dostali do vínku, /kde, s kým a jak/ žijeme. – Ale tu základní žízeň máme společnou. Žízeň po životě. Po tom pravém, opravdovém, živoucím, po dřeni života, tepu života, po tom nejlepším. Život si chceme užít, prožít, vidět dobré dny – Každý byste na to našel své přídavné jméno nebo sloveso. Proč je vlastně ta žízeň v nás? Kdo ví. Možná je to stvořitelský záměr, který nás popohání, abychom nezakrněli. Možná má ta žízeň něco společného s naším posláním tady ve světě. Možná nás má nutit dívat se za obzor. Možná je to žízeň po zdroji, po Bohu, která nás má vést k němu. Bůh skrze ni přece komunikuje, vede mě. To zažívám. Ale není snadné rozpoznat kam. MUSÍM se ptát a MUSÍM naslouchat.

Žízeň po životě se projevuje různě. Různými touhami. Napadla by vás nějaká?
• Touha milovat a být milován.
• Touha po jistotě.
• Touha po smyslu.
• Touha po obdivu.
• Touha po úspěchu…
Touhy vyskakují z žízně po životě. Vyskakují z ní. Jsou nezkrotné a nezkrotně se natahují po věcech, krajinách a lidech kolem nás. Jsou to divocí koně. Ne žádné ovce. Protože jsou to koně divocí, nehledí na cesty.
Když je nikdo neřídí, zabíhají do slepých uliček. A běží tím rychleji, čím cítí, že se vlastně cíli vzdalují. A nastupuje pálivý pocit žízně a prázdnoty. Ta vyprahlost je nutí zrychlovat a zrychlovat, aby co nejdříve zaplnily prázdnotu. Zavlažit vyprahlost. Zaplnit prázdnotu jakkoliv. Jenže prázdnota se zvětšuje, čím rychleji nutíme život pádit. Zvětšuje se intenzita žízně.

A ačkoliv je to právě zvýšená intenzita žízně, co žene a zaslepuje naše touhy, vlastně ji v tom letu přehlížíme. Přehlušujeme ji ohlušovadly blízkými naší povaze – alkoholem, adrenalinovými sporty nebo třeba natřaskaným programem plným aktivit. Nic proti jmenovanému obecně – záleží vždycky proč a v jaké míře danou věc užíváme. Ale zpátky k ohlušovadlům – podvědomě se takhle snažím přesvědčit sama sebe, že žízním po něčem jiném. Nebo to chci zadupat a přehlížet. Ale to je všechno ŠPATNĚ! Žízeň není jen hybatel našeho žití, je to i alarm. Tak jako v lidském těle.
Jak se potíme, ztrácí se tekutiny z krve a krev se tím stává hustší (např. Má vysokou koncentraci sodíku). Tím se spustí mechanizmus žízně a vzniká potřeba pít. Když už dostaneme žízeň, svítí kontrolka chlazení těla (- podobná té červené v autě). Pít už jsme měli dávno (nebo přilévat vodu do chladiče). Když nezareagujeme už ani na kontrolku, motor se přehřeje, tělo se přehřeje, auto nejede, tělo omezí své funkce.

Tak je to i s naším vnitřkem. Jen to trvá déle, než to je tam hustý. /Déle hromadí napětí z té nehašené žízně. Zato se to pak projevuje o to krutěji./ Třeba když se napětí stane silnější než naše pokusy o ohlušení. A pak to bouchne. Možná tak zjistíme něco o své touze, jen to může být trapné před ostatními (třeba když otočíme o 180 % nebo vykřičíme své nitro přede všemi), nebezpečné (třeba když toužíme získat nadhled nad svým životem a realizujeme to šplháním v opilosti na radniční věž) nebo nevypočitatelné (zkuste nalít do chladiče místo vody džus). Nebo třeba když se totálně rozdáváme výměnou za lásku, – což obvykle nefunguje – , a jsme pak vůči druhým nenápadně agresivní.
Nebojte naslouchat své žízni. Nechce vás trápit. Jen klade otázky. Chce žít ten nejlepší život. Hledá. Je zvědavá. Je neúnavná. Nechte ji znít. A ona vám na oplátku dá svou sílu – tah na branku. Přestaňte ji ignorovat a ona přestane brát – už nebude palčivá. Ptejte se a ona vám dá odpověď na otázku po čem OPRAVDU/VE SKUTEČNOSTI toužíte.

Jak je to s těmi touhami, co z žízně pramení? Neosedlanými touhami, které zpěněné běží tak rychle, že nakonec ani nevíme, co vlastně chceme. Nebo nechceme vědět.
Když se jim na hřbet vyšvihne jezdec, hned vidí dál. Vidí, kam se řítí a směruje jejich zápal, sílu, chuť. Vezou ho po dobrých cestách a dorazil by k cíli. Být jezdcem – o to se snaží ten, kdo miluje život, chce si ho užít a chce vidět dobré dny. Můžete mít vy touhu, ne touha vás. Když rozpoznáte svou žízeň, porozumíte svým touhám. Směrujte je. Tvarujte je. Buďte jim pány a paními. Komu jinému než sobě bychom měli být pány a paními? Tady pokračuj. Miluj se. Směruj se. Dívej se na sebe s láskou a spravedlivě.

Milujte život. To znamená podporujte, zalévejte, hnojte, plejte život, a sklidíte pokoj – hebrejsky šalom – lepší překlad by byl spíš „blaho“. Žádné triky a intriky, pozor na lhaní a zakrývání skutečnosti. Nehledejte, jak věci obejít a okecat, nekřivte si záda. Je třeba milovat život, abychom jej mohli žít, a je třeba život žít, abychom jej mohli milovat, řekl by k tomu dramatik Thorton Wilder. Milujte život a uvidíte dobré dny.

Modlitba: Pane, uč nás nebát se naší žízně. Bojíme slyšet její otázky, které dává způsobu života. Bojíme se Tvého hlasu, protože víme, že tvé láskyplné a spravedlivé oko prohlíží náš život naskrz. A máme strach z toho, co vidí. Uč nás milovat se tak, jak nás miluješ ty, aby se to mohlo přelít do celého našeho života a našeho okolí. Toužíme po nejlepším životě. Ukaž nám, jak si život opravdu užít od začátku až do konce. Amen.